Vím, jak dosáhnout cíle. V celém mém životě jsme s tím neměla potíž. Totiž. Měla, ale v danou chvíli jsem tohle nevěděla. Dnes s odstupem vím, že cílů se dá dosahovat různě .  A hlavně se v cíli cítit jako skutečný vítěz – naplněně, spokojeně. Vědět, proč tam jsem.

Na pozicích manažerských, kde je třeba vést tým a dosahovat stanovených cílů, se pohybuji více než 15 let. A svou práci jsem vždy zastávala svědomitě. Cílů jsme dosahovala a to při dodržení termínů i rozpočtů. Vlastně jsme často byla rychlejší a vytvořila jsem úsporu. Chtělo by se říct – skvělé.

Jenže ono to vůbec skvělé nebylo. Nebylo to skvělé ani pro mě ani pro mého zaměstnavatele.

Byla jsem v cíli a … a co dál? A to byl kámen úrazu. Cíl byl naplněn. Oddělení fungovalo.  ISO bylo zavedeno. Sklady zmenšeny. Obrátka zásob zoptimalizována. Ale všude okolo bylo prázdno.  I ve mně. Jediný důvod proč jsem přišla do firmy, byl naplněn. A najednou nebylo co plnit.

Majitelé či ředitelé firem, kterým jsem byla podřízena, byli nadšeni. Ale já uhasínala. Byla jsem v cíli. Byla jsem unavená. A nevěděla jsem kam dál. A vlastně ani proč. Vlastně hlavně proč. Nikdo mi neřekl, jaké jsou vize, kam firma směřuje a kam s ní můžu jít. Dostala jsme uznání, jak skvěle jsem to zvládla. Dostala jsem prémie, lepší smlouvu. Cíl byl splněn, ale otáčeli jsme se jen do histrorie.

Přišlo mi to takhle normální. Dělali to totiž takhle všude. Takže jsem se ohlížela po nové pracovní výzvě. Tu jsme vždy bez potíží nalezla a .. Jela jsem jako dobře seřízený stroj. Přišla jsem, viděla jsem, zlepšila jsem …a hledala znova, protože přišlo klepání po ramenou a další prázdno.  Tedy znovu.

Z vnějšího pohledu jsem měla kariéru jako lusk. Vždy jsem dostala práci významnější, u větší a významnější firmy, vedla jsme větší tým, pracovala na zajímavějších zakázkách a projektech. Když začalo volání headhunterů, bylo to jen další potvrzení, že jsem opravdu dobrý pracovník.

A já přesto byla nespokojená. Stále jsem těkala a hledala. Přiházela a odcházela.

Je vám to povědomé?

Ptáte se co s tím?

Mně  osobně (a následně i celé řadě klientů) pomohla jednoduchá technika, která vychází z modelu neurologických úrovní Roberta R. Diltse.

Ten zahrnuje 6 základních oblastí, které mají vliv na naše fungování v dané roli.

Při hledání práce jsme se vždy zabývala pouze třemi z nich. Tak jako většina uchazečů. Tak jako většina personalistů. V inzerátu i na pohovoru jsme (skoro) vždy zevrubně probrali, někdy důkladně otestovali, sepsali ve smlouvě:

1 – KDY a KDE, tedy podmínky, za nichž jsem měla práci vykonávat

2 – CO tam vlastně budu dělat

3  – JAK, neboli  jaké mám schopnosti , znalosti, dovednosti  pro dané povolání

A stejně to tak úplně nefungovalo. Protože pyramida  má podstatné pokračování, které se opomíjí, ale má klíčový význam pro chování každého z nás. Dříve jsem o tomhle neměla tušení. Jen jsem v tom frčela na plné pecky. Totiž to, že o tom nevíme, neznamená, že nás to neovlivňuje.

Chybělo mi pár „detailů“. Neřešila jsem:

4 – PROČ a tím jsou  hodnoty a přesvědčení – Já neprozkoumávala své. Firmy neprozkoumávaly mé. Já neprozkoumávala firemní .  Firmy nekomunikovaly své. A tak jsme se minuli.

5 – KDO JSEM, když zastávám tuto pozici, tedy  identita. Kým budeme v dané pozici? Opravdu to, co mám v pracovní smlouvě? Jak to pro nás zní. Budu jen anonymní pracovní síla? Odborník? Ten, co určuje směr? Holka pro všechno?

6 – PROČ JSEM TADY (co spoluvytvářím a pro koho) – Jedná se o potřebu přesahu a sounáležitosti.

Dřív jsme nevěděla, že nemohu pracovat pro jakoukoli firmu, která mi nabídne zajímavé místo za zajímavou odměnu. I když mi tam něco nesedělo, patřičně jsem si to prohnala racionalizací a bylo vymalováno. Tedy založeno další kolečko vedoucí k nespokojenosti, otázkám, odchodu.

Při přijímacích řízeních se mě na tyhle tři úrovně  nikdy nikdo neptal a neptala jsme se ani já. Hledala jsme to, co mi chybí a hledala to stále na úrovni 1-3. Vždy jsme po nějakém období „odfluktuovala na lepší“. A ono to tam zase nebylo.

Dokonce ani zahájení podnikání nebylo 100% řešením. Ale přece jen jsme už minimálně zabrousila na úroveň hodnot a tak jsme vydržela. Více prozkoumávala.

Skutečným katalyzátorem pro zvědomění všech 6 úrovní  pro mě osobně bylo mateřství, které postavilo můj dosavadní život na hlavu a já se musela zamyslet. A nebylo to tak složité.  Jednoduché vzorce identity, hodnot jsme našla už ve svém dětství. A pak to vše udělalo jen „klap-klap-klap“. Nejprve intuitivně, pak i s touhle teoretickou pomůckou.

Ráda ji dnes doporučuju i svým klientům, protože je jednoduchá a funkční.  Dobrou zprávou je, že zkusit Diltsovu pyrmidu nemusíte jen jako tápající čerstvá matka. Směle do toho i pokud jste svobodný bezdětný muž, žena s odrostlými dětmi .  Ten správný čas je právě TEĎ.